Michal Cimbál Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Co ukázaly nejmladší lávové jeskyně

Smithsonian Magazine publikoval článek z výzkumu nově vzniklých lávových jeskyní na islandském poloostrově Reykjanes. Zde se v roce 2021 probudila k aktivitě po více než 800 letech klidu sopka Fagradalsfjall, která vytvořila mnoho nových lávových jeskyní. Do nich se v roce 2022 vypravila skupina speleologů pod vedením Francesca Saura.

Inspirací jim bylo studium lávových jeskyní vzniklých po erupci Etny v roce 1994. Tehdy vstoupili vědci do jeskyní necelý rok po jejich vzniku, kdy tam teplota stále ještě dosahovala 158 °C, a našli tam mnoho vzácných metastabilních minerálů. Když lávové jeskyně vychladly, minerály zmizely.

Hned v září roku 2021, asi týden poté, co dozněly erupce, identifikoval Sauro pomocí dronů potenciální vstupy do jeskyní. V květnu 2022 se jim podařilo přiblížit se k několika z nich, ale termokamery ukazovaly, že teplota uvnitř stále dosahuje 900 °C. Do jeskyně tak vstoupili ve speciálních oblecích až v říjnu 2022. I tak dosahovala teplota stěn místy 400 až 600 °C.

V jeskyních pátrali jednak po minerálech, jednak po kolonizátorských mikroorganismech. Našli oboje. Mezi minerály například mirabilite, neboli Glauberovu sůl, což nebylo takové překvapení. Objevili však i wulffit, jeden z nejvzácnějších minerálů světa. V jeskyních se vyskytovaly i bohaté kolonie různých druhů mikroorganismů. To je další z důležitých výstupů. Bohužel se jedná hlavně o popularizační článek, takže ani k minerálům ani k mikroorganismům nepřináší žádné detaily.

Vědci věří, že jim sledování mikrobiální kolonizace pomůže při hledání života jinde ve vesmíru. Dokonce i na planetách, kde se dnes povrchové podmínky zdají být nehostinné, mohly lávové tunely kdysi poskytovat dočasné nebo trvalé útočiště životním formám, které na povrchu zahynuly, ale v jeskyních mohli přežít.

„Pokud je nějaký specifický mikrobiální život schopen rychle kolonizovat lávové tunely na Zemi, proč by se to nemohlo stát na Marsu?“ ptá se na konci článku Sauro.

Celý článek a fota jsou dostupné na:

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/journey-into-fiery-depths-earths-youngest-caves-180984278/

 

Skalní umění Saudské Arábie

Od nových lávových jeskyní na Islandu se přesuneme k milióny let starým lávovým jeskyním v Saudské Arábii, konkrétněji do jeskyně Umm Jirsan. Tu zkoumají archeologové už od roku 2007. Nedávno uveřejnili výsledky v časopise PLOS ONE. V jeskyni objevili lidské kosti, zvířecí pozůstatky a kamenné nástroje. Našli také skalní malby zobrazující dobytek, ovce, kozy a psy.

Právě malby byly důležité, protože obsahovaly mimo jiné nejméně šest scén pasení, které jsou ve skalním umění severní Arábie velmi vzácné. Na jedné z kreseb je zobrazené používání psů k nahánění smíšeného stáda koz a ovcí. Lidské postavy jsou velmi jednoduché.

Umm Jirsan pravděpodobně představuje zastávku, kterou využívali pastevci při hnaní stád mezi oázami a pastvinami. Jeskyně sloužila nejen opakovaně v období před 3500 až 1000 lety jako útočiště poskytující ochranu před sluncem a větrem a potenciálně jako přírodní rezervoár vody, ale ukázala také mnoho ze života tehdejších obyvatel pouště.

Více na:

https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0299292

 

Vědci se zaměřili na kaz ve více než 4000 let starém zubu

Mikrobiom je definován jako organizované společenství mikroorganismů kolonizující jakýkoliv prostor. To je důležité zmínit, než se začneme věnovat pozoruhodně zachovaným mikrobiomům ze dvou 4000 let starých zubů nalezených v jeskyni Killuragh v hrabství Limerick v Irsku.

Ve studii publikované v časopise Molecular Biology and Evolution se skupina autorů věnuje hlavně bakterii Streptococcus mutans, hlavnímu viníkovi zubního kazu. Jak autoři upozorňují, k významnému nárůstu zubního kazu došlo s přechodem na zemědělství.

Zatímco dnes je S. mutans velmi běžný, ve starých nálezech je výjimečně vzácný. Není divu, že doktorka Lara Cassidy, odborná asistentka na Trinity‘s School of Genetics and Microbiology, mohla prohlásit: „Byli jsme velmi překvapeni, když jsme v tomto 4000 let starém zubu viděli tak velké množství S. mutans.“

Její tým také našel důkazy na podporu hypotézy „mizejícího mikrobiomu“, podle které jsou moderní mikrobiomy méně rozmanité než mikrobiomy našich předků. To je podle nich důvodem k obavám, protože ztráta biologické rozmanitosti může mít dopad na lidské zdraví.

Fajnšmekři si mohou celý článek přečíst na:

https://academic.oup.com/mbe/article/41/3/msae017/7617356

 

S jeskynními rybami za ochranou jater

A o jídle ještě jednou, ovšem tentokrát se nezaměříme na zuby, ale na játra. Přejídání či hladovění mohou vést ke ztučnění jater (pro zájemce – Steatóza jater (ztučnění jater) je metabolické onemocnění jaterní tkáně, které se projevuje hromaděním tukových částic v játrech s rizikem závažného narušení funkce a nevratného poškození tohoto orgánu. Nejčastější příčiny jaterní steatózy představují alkoholismus, obezita a dlouhodobé užívání některých léků).

Vědci zkoumali povrchovou a jeskynní populaci mexických ryb rodu Astyanax a výsledky porovnávali ještě se zebřičkami (samozřejmě že v tomto případě ne s ptákem zebřičkou pestrou, ale s rybou dánio pruhované) a přidali k tomu i oblíbené octomilky. Všechny podrobili dlouhodobému hladovění a zjistili, že pouze u jeskynních ryb nedošlo k aktivaci ztučnění jater.

Jak uvádějí autoři studie: „Pomocí komparativní transkriptomiky mezi zebřičkami, povrchovými rybami a jeskynními rybami jsme identifikovali přenašeč mastných kyselin slc27a2a/fatp2 jako korelovaný s rozvojem ztučnění jater. Farmakologická inhibice slc27a2a u zebřičky zachraňuje steatózu a atrofii jater při hladovění. Kromě toho, down-regulace FATP2 u larev Drosophila inhibuje vývoj hladovění indukované steatózy, což naznačuje evolučně konzervovaný význam genu při regulaci ztučnění jater při nedostatku výživy.“

Zjednodušeně řečeno, mohli bychom být blízko k zajištění ochrany jater během hladovění.

Celý článek na:

https://www.life-science-alliance.org/content/7/5/e202302458

 

Svižníci mohou použít ultrazvuk proti netopýrům

A o jídle, resp. hladovění do třetice. Tentokrát budou hladovět netopýři, kteří si nepochutnají na broukovi Cicindela willistoni. Tento brouk, v angličtině zvaný tygří brouk, je příbuzný našemu svižníkovi polnímu.

Mnoho druhů hmyzu je schopných zachytit echolokaci netopýrů a reagují na ni nejrůznějšími způsoby. Někteří moli jsou schopni vlny pohltit a stávají se tak pro netopýry neviditelnými. Některé druhy mohou pomocí ultrazvuku netopýří echolokaci rušit a většina druhů se prostě snaží utéct.

Entomolog Harlan Gough a jeho kolegové se rozhodli zjistit, proč některé druhy svižníků reagují na netopýry hlasitým cvakáním. Shromáždili 19 druhů svižníků z Jižní Arizony a umístili je do hledáčku netopýrů. Většina brouků na to reagovala cvakáním. Gough si nejdříve myslel, že tak dávají brouci netopýrům najevo, že produkují obranné chemikálie a jsou tak pro netopýry nepoživatelní. K jejich překvapení však netopýři hnědí, které k pokusům používali, sežrali 90 z celkových 94 pokusných brouků. Vědci se tak spíše kloní k názoru, že svižníci napodobují cvakání můry tygří Arctia caja, u které je tato strategie pravděpodobně účinnější.

Článek uzavírá Goughova úvaha, že by bylo fascinující vidět, jak rozšířené je ultrazvukové cvakání mezi všemi zhruba 3000 druhy svižníků.

Celý článek na:

https://www.sciencenews.org/article/tiger-beetles-weaponize-ultrasound-bats