Milí kamarádi, na váš displej se dostává první verze elektronického Spelea.

Pracovně se prakticky celý svůj produktivní život zabývám tvorbou publikací. Miluji krásné propracované knihy na papíře, které voní barvou z tiskárny. S papírovou podobou Spelea se proto neloučím lehce. Nicméně změna na e-Speleo přináší i mnoho výhod. Tou nejzásadnější by měla být větší pružnost publikování. Představou předsednictva je, že by e-Speleo mohlo vycházet s větší frekvencí než Speleo papírové. Jestli se tato představa naplní bude záležet především na vás, na potencionálních autorech. Připravit kvalitní úderný článek není jednoduchá věc. Stojí to čas, kterého nikdo nemáme nazbyt. Nebojte se ale poslat i krátký článek o tom, na čem aktuálně pracujete, které jeskyně jste třeba jen navštívili. Naše redakční rada bude pracovat v nezměněných algoritmech a Vaše příspěvky budou i nadále procházet jejich profesionální kontrolou.

Významným hlediskem konverze papíru na elektronickou verzi je také nemalá finanční úspora za tisk a distribuci. E-Speleo také můžeme volně šířit do světa a nejen do toho našeho malého českého.

Tomu, jak bude vypadat e-Speleo po technické stránce předcházelo tápání, studium, diskuze, prezentace na zasedáních i spousta komunikace s odborníky. Sondovali jsme i představy jednotlivých jeskyňářských generací. Mladší chtějí číst Speleo online na tabletech a telefonech, konzervativci preferují PDF, které si chtějí příp. stáhnout na svůj disk nebo dokonce vytisknout na domácí tiskárně. Nakonec předkládáme čtenářům obě verze, nechť si sami zvolí, která je pro ně sympatičtější.

V budoucnu by mohly přibýt i formáty pro čtečky elektronických knih (e-book). V době, kdy píšu tyto řádky ještě žádná z těchto verzí neexistuje. Je možné, že první číslo e-Spelea bude trpět dětskými nemocemi, ale věřím, že je společně vyléčíme a na tuto novou moderní formu publikování si rychle přivykneme.

 

Marek Audy

Ladislav Slezák

 

Když blahé paměti jeskyňář Julek Bubla rozvířil hladinu stojatých badatelských vod v Suchém žlebu prohlášením, že objevil jeskynní systém pod Harbechy, nastal vskutku speleologický „cvrkot“. Najednou se kolem samotáře Julka shlukla skupinka dychtivců, vyzbrojená vším potřebným pro badatelskou expedici všech dob.

Rojnice lidí prohledávala stráň Suchého žlebu, kde měl Julek svoje pracoviště s chajdou. Metr po metru a nervózní Julek ne a ne najít ohlášený vchod do objevů. Až do své smrti vchod do jím učiněných objevů nenašel a obec jeskyňářská tuto epizodu zařadila mezi fantasmagorické úlety virgulářských pošetilců.

Je známo, že virguláři se točili i kolem Absolona, který sice jejich výkladům naslouchal, debaty většinou ukončil slovy: „Až uvidím zespodu to, co vy vidíte shora, až to zmapujeme a vyfotíme, pak uvěřím.“

Postupem času se i velký Absolon přesvědčil, že virgulář, který má karsologickou průpravu a geologické zkušenosti, neplácá nesmysly. Zářným příkladem nám může být Ing. Feitl ze známé VDT. Jeho kolegové se v řadě případů přesvědčili, že jeho práce mají hlavu a patu a jeho doporučení respektovali. Většinou se jim to vyplatilo.

Tím jsme se dostali do jižní části Moravského krasu, tedy do teritoria působení VDT. Oni totiž v místech, které jim K. Feitl určil, zanechali celou řadu značek a symbolů. Věřili, že označená místa je dovedou k novým objevům i mimo Ochozskou jeskyni. Bohužel, přišla 2. světová válka a s jejím koncem skončila i činnost VDT. Němečtí jeskyňáři si odnesli svá tajemství sebou do „věčných kutišť“.

Od té doby se mnohé změnilo v technologiích, které povýšily virguli na exaktní a nezpochybnitelné metody geofyzikální a hlavně do oblasti vývoje a aplikace georadarů. V posledních několika letech probíhá georadarový výzkum v oblasti jeskyně Pekárny (RNDr. P. Kalenda, Ing. R. Tengler).

Výsledky jsou konfrontovány s výsledky virgulové detekce (R. Cendelín, L. Slezák). Radarogramy a obrysová detekce se dokonale doplňují. Vzniká tak obraz paleogenetického vývoje celého jeskynního komplexu kolem dnes známého fragmentu Pekárny. Nehluboko pod povrchem terénu, v rozsahu 9 až 20 m, jsou jeskynní dutiny. Po jejich vyhodnocení by mohlo být jen otázkou času a technických možností podívat se do nich „zespodu“.

Po identifikaci jeskyně Seniorské máme aktuálně další identifikovanou jeskyni. Nazvali jsme ji pracovně – na počest Ing. Feitla – Jeskyní Feitlovou. Její půdorys byl vytýčen na základě řezů,  prováděných georadarem i obrysu pomocí virgulí. Jeskyně je v z. úbočí Kamenného žlíbku. Horizontální chodba má průměrnou šířku od 5 do 8 m, zatím identifikovanou délku kolem 50 m a je 9 m pod mírným svahem terénu. V portálové části je odhad, že vrchol klenby portálu se nachází v hloubce 3–4 m.

Takže obdobná situace, jako u jeskyně Seniorské (ve svahu nad Ochozskou jeskyní). Ukazuje se, že v obou případech jsou portály skryty pod pleistocenními blokovými kužely, které se opírají o skalní sruby, fragmenty úbočí krasových údolí. Erozní úrovně povrchových a podzemních toků jsou v příčinné souvislosti. Pod tímto pohledem se nám pozvolna rýsuje zcela nový obraz vývoje jeskynní soustavy vázané na dnes známý fragment v podobě jeskyně Pekárny.

Zatím ještě nedozrál čas, který spolehlivě ochraňuje objevené, ale zatím nepřístupné jeskyně před zvídavým člověkem. Je však docela možné, že některé tyto jeskyně v sobě ukrývají veliká tajemství magdalénských lovců sobů. Možná.

Jan Moravec (ZO ČSS 5-03 Broumov)

 

Dvakrát jako meteor zazářila v minulých desetiletích zpráva z pískovcového pseudokrasu Broumovského výběžku, strhla na sebe pozornost (nejen) Speleofóra a po čase pohasla v geologických vrstvách publikací. Jednou to bylo počátkem 80. let v souvislosti s objevem a výzkumem nové speleotémy – kořenových „krápníků“ (např. Kopecký 1985–88 aj.). Pak roku 2008 výzkum propastí v Teplických skalách a jeho poněkud kontroverzní publikování jako „Systém Poseidon“ (např. Mlejnek a Ouhrabka 2008). V posledních letech není ve speleologických kruzích o aktivitách na Broumovsku mnoho slyšet, ba ani číst. Ne, že by se vůbec nic nedělo, ale…

Broumovská skupina 5-03 prožívá generační obměnu (?); no, lépe by se hodilo: chronickou personální krizi. Tři noví, nikoliv už mladí Pražáci (předchůdci dnešních žáků; může být pra-žák vůbec mladý?) to totiž na Broumovsku nevytrhnou. Ale přece jen se začíná v posledních třech letech něco dít na nových lokalitách. V několika článcích bychom Vám rádi nabídli pár „ochutnávek“.

Na úvod si dovolím drobnou rekapitulaci, oč se na našem severovýchodě jedná. Česko je světovou pískovcovou velmocí, nikde jinde není na tak malém prostoru zkoncentrováno tolik pískovcových skal a skalních měst tolika rozdílných charakterů. Každá oblast je unikátní, odlišná od ostatních. A protože pískovec snadno eroduje a vytváří druhotné struktury vč. podzemních – onen pseudokras – má každá z oblastí to své. Když to (hodně) zjednodušíme: Labské pískovce mají své rozsedlinové vertikály kolem kaňonu Labe (např. Loupežnická–Pytlácká j.), Kokořínsko má své hluboké převisy, Český ráj své vrstevní jeskyně (např. Krtola, Postojna), Broumovsko (to jest Teplice, Adršpach, Broumovské stěny) své suťové závaly v roklích (např. Teplická j.) i na temenech strukturních plošin (např. Kořenka) a „poseidonní“ rozsedlinové propasti na jejich okrajích. Sutím se převážně věnovaly předcházející generace jeskyňářů, činíme tak i my dnes. Koneckonců, kde jinde najdete v pískovcích afotickou zónu o délce v řádu stovek metrů? Nejvíc iniciativy věnujeme naší největší – Teplické jeskyni, ale o té až někdy příště…

Nic si nenalhávejme, „objevy“ se zde nekonají. Rokle a temena plošin i s podzemními prostorami dávno před námi prochodili a prolezli jiní – vesničané hledající úkryt v dobách válek (např. „Urbární jeskyně“, v tomto kontextu zaznamenaná k r. 1677), turističtí průvodci z 19. stol., dřevaři a uhlíři, ale zejména horolezci a trampové v posledních 80 letech. Vyryté monogramy a letopočty o tom hovoří. Leč vidět je jedna věc a popsat je věc druhá. Tedy měřme, popisujme… Postupně zde pár lokalit představíme.

 

Jeskyně Tygří doupě

Nejedná se samozřejmě o tygry indické, nýbrž broumovské, endemický druh. Přesněji řečeno o jednu nadějnou badatelku s podobnou přezdívkou. Jak to u nás bývá zvykem, objev byl vedlejším produktem prolézání skalní divočiny někdy v létě 2012.

Hezká skalní věž na styku dvou roklí. A díra – převis u její paty. Jako trampa mě to moc nenadchlo. „Hm, mrňavé, tady by se vyspal tak jeden a ještě v mokru.“ Bóža v sobě nezapřela jeskyňářku: „Tak to přece prolezeme, ne?“ Kupodivu bylo co prolézat, při pohledu na skálu zvenku by to člověk nečekal. Za tím, co vypadalo jako zadní stěna převisu, se dalo protáhnout dál do úzké komůrky. A hele – nad hlavou je okno dovnitř do masivu a z něho vytéká vodopádek.

To už Bóžu nešlo zastavit. Komín nahoru k oknu je úzký, i hubeňour se tam musí procpávat (obr. 1). Výhodou je dobré chlazení – voda teče přes ramena, po zádech, do kalhot, do bot. A nad oknem se ocitáme v obstojném dómu, téměř afotickém. Hned na první pohled jde o zajímavý prostor. Stojíme na šikmé plotně, po celé šířce smáčené potokem, který přitéká z díry na horním konci (obr. 2). Zadní stěnu i dno tvoří rostlá skála, strop je tvořený pokleslým skalním blokem, o nějž se opírají další bloky, ty jsou již v nepůvodních polohách. Komínem nad vstupním oknem lze pokračovat vzhůru a mezi bloky vylézt ven na plošinu ve skalní stěně. Co láká ještě víc, je štěrbina, kudy přitéká potok. Vypadá to na dlouhou, opravdu nízkou plazivku. Necháváme to na příště, v tričkách by to nebylo ono (vlastně bylo až moc).

Zážitek hezký, mírně pozapomenutý. O pár let později jsme si do skupiny pořídili Disto X2. Vznikla otázka: kde ho vyzkoušet, která z „našich děr“ má takové rozměry, aby se dala rozumně zmapovat a přitom nabízela zajímavé profily? Volba padla na Doupě. A teprve při mapování jsme si uvědomili, o jak výjimečný objekt se jedná.

Jak jsem zmínil, Doupě se nachází na „soutoku“ dvou roklí a sice v systému Liščí rokle v Broumovských stěnách. Celá širší oblast je složitým systémem („obrácenou deltou“) divokých, neprostupných roklí spadajících od hřebene k JZ. Hlavní větve systému mají stálé aktivní toky, drobnější vedlejší rokle jen toky sezónní. Navazují na sebe skalními stupni s vodopády. V místě jednoho ze soutoků překonává přítok z v. strany terénní stupeň o výšce cca 6 m. Rokle je však přehrazena podstatně vyšší bariérou tvořenou zčásti skalním masivem o výšce 20 m, zčásti blokovou akumulací. Ten skalní stupeň také dělí jeskyni na dvě stejně dlouhé části. Nad ním tok mizí pod několikapatrovou vrstvou sutí z popadaných bloků (čili jde o typickou suťovou jeskyni), pak protéká při stěně skalního masivu, pokračuje dómem jeskyně (vrstevně-puklinová etapa v rostlé skále) a vytéká u paty masivu na jeho spodní, jz. straně. Celkově se tedy jedná o kombinovaný typ puklinovo-suťový. Dvě části po 15 m, dva charaktery. Vezmu to teď odshora dolů.

V horní části je široké písčité dno, nad ním nejdřív obvyklá „prolejzačka“ z popadaných bloků, kterou lze slézt k potoku. Světla stále dost, i větší prostor (profil 3–3′). Ale pak leží přes celou šířku jeden obrovský blok s plochou spodní stranou. Začíná ona přítoková plazivka (srv. profil 4–4′ a obr. 3). Šířka 4 m, výška 25 cm. Skutečně, je to „na výdech“. Jen pro hubené a ještě k tomu tekoucí vodou. Po 3 m se strop zvedá na necelý půlmetr a jsme v afotické zóně. To už máme pod sebou i kolem sebe rostlou skálu a úžinou se protáhneme do hlavního dómu.

Druhá část jeskyně je třípatrová. Z dómu je možné lézt komínem do horního patra a volného prostoru mezi bloky (profil 1-1′, level 2). Všechny odbočky končí v úžinách mezi bloky, jen jedna vede ven na zmíněnou plošinu ve stěně. Že „půdorys“ horní úrovně má pramálo společného s tou spodní? To je normální. V sutích žádná mapa nefunguje. Když zakreslíme řez na úrovni o jediný metr výš/níž, bude to vypadat jako úplně jiná jeskyně.

Nejnižším patrem je vstupní převis. Potok tam padá oním mokrým oknem, dole vytváří louži, vsakuje se do písku, vyvěrá kousek pod jeskyní a teče k soutoku do hlavní větve Liščí rokle. Kupodivu potok teče za všech okolností, i v posledních suchých létech. Stálo by to za vidění po pořádném dešti…

Kromě kombinovaného charakteru asi není mnoho, čím by tato díra měla vejít do literatury. Pro lidi z krasu (jiného než Českého) je to „pseudokrasová blbodíra“; na druhou stranu jedna z mála, která bez rozpaků snese označení jeskyně. Na to, aby měla zvláštní mikroklima a mohla hostit vzácnou entomofaunu, je asi příliš krátká a otevřená. Nás ale potěšila.

Mapa jeskyně Tygří doupě

Literatura:

Kopecký J. et al. (1985–88): I., II., III. a IV. zpráva o výsledcích sledování vybraných lokalit kořenových stalagmitů. – MS. 25, 25, 11 a 41 str., ČSS Praha a ZO ČSS 5-03 Broumov.

Mlejnek R., Ouhrabka V. (2008): Poseidon – unikátní pseudokrasový systém v kvádrových pískovcích Teplických skal – Speleofórum, 27: 32–43. Praha.

http://www.etf.cuni.cz/moravec/fotky/indpb51.html